Srpen 2010

Velký švýcarský salašnický pes

27. srpna 2010 v 10:23 Psi

Velký švýcarský salašnický pes
(Grosser Schweizer Sennenhund)

FCI II/58, zkratka VSP, původ Švýcarsko

POUŽITÍ: Původně hlídací a tažný pes, dnes také jako pes doprovodný, obranářský a rodinný.

KLASIFIKACE FCI:
Skupina 2 - Pinčové a knírači, molosská plemena, švýcarští salašničtí psi a jiná plemena
Sekce 2.3 - Švýcarští salašničtí psi
Bez pracovní zkoušky
Velký švýcarský salašnický pes - Brina s Karonem , maj. Karona Milena Krajčovičová

KRÁTKÝ HISTORICKÝ PŘEHLED:
Předkové velkého švýcarského salašnického psa byli dříve ve střední Evropě značně rozšířeni. Často byli označováni jako řezničtí psi, byli to silní, tříbarevní, ale také černí s červenohnědými odznaky nebo žlutočervení psi. Chovali je nejen řezníci a obchodníci s dobytkem, ale i řemeslníci a sedláci k osobní ochraně i k ochraně majetku, ale i k nahánění dobytka a také k tahu. U příležitosti jubilejní výstavy k 25. výročí založení Švýcarské kynologické společnosti (Schweizer kynologische Geselschaft-SKG) v roce 1908 v Langenthalu byli poprvé dva takoví psi předvedeni k posouzení jako "krátkosrstí bernští salašničtí psi" prof. Albertu Heimovi. Tento významný švýcarský kynolog z konce minulého a začátku 20. století, který se rozhodujícím podílem zasloužil o založení a konsolidaci chovu všech plemen švýcarských salašnických psů, poznal v těch dvou krátkosrstých psech původní, velké salašnické a řeznické psy, kteří již byli považováni za vymizelé. Tito psi byli Švýcarskou kynologickou společností (SKG) uznáni jako samostatné plemeno a poprvé zapsáni v roce 1909 jako "Velký švýcarský salašnický pes" do 12. svazku Švýcarské plemenné knihy. V kantonu Bern byli vyhledáni další psi a feny kteří svým vzhledem odpovídali popisu tohoto plemene, jak jej připravil prof. Albert Heim. S těmi byl také založen již systematicky řízený čistokrevný chov. V lednu 1912 byl založen "Klub velkých švýcarských salašnických psů", který převzal péči o chov a propagaci tohoto plemene. Po dlouhá léta zůstávala však chovná základna málo početná, neboť bylo obzvlášť těžké zajistit k chovu dobře způsobilé feny. Teprve od roku 1933 mohlo být ročně zapisováno do Švýcarské plemenné knihy více než 50 psů tohoto plemene. Dne 5. února 1939 byl poprvé FCI uznán a zveřejněn standard Velkých švýcarských salašnických psů, kteří byli používáni i ve službách švýcarské armády během II. Světové války. Zde byli používáni k tahu a také k nošení břemen, zvláště v těžce přístupném horském terénu. Pracovní využití velkého švýcarského salašnického psa také přispělo k tomu, že v roce 1945 bylo poprvé zapsáno do Švýcarské plemenné knihy přes 100 štěňat a celkový stav tohoto plemene ve Švýcarsku obnášel 350 až 400 zvířat. Dnes je toto plemeno chováno i v okolních zemích Švýcarska. Pro svou klidnou a vyrovnanou povahu je velký švýcarský salašnický pes ceněn především jako pes vhodný pro rodinu. Chov Velkých švýcarských salašnických psů je dnes rozšířen téměř po celé Evropě, i když v některých zemích jen ojediněle, ale nachází své příznivce i na jiných kontinentech a speciálně v USA.

CELKOVÝ VZHLED: Tříbarevný statný pes silné kostry a dobrého osvalení. Přes svoji velikost a hmotnost prokazuje vytrvalost a dobrou pohyblivost.
Důležité poměry tělesných proporcí:
Délka těla : kohoutková výška = 10 : 9
Hloubka hrudníku : kohoutková výška = 1 : 2
Délka lebky : délka hřbetu nosu = 1 : 1
Šířka lebky : šířka mordy = 2 : 1

POVAHA A CHOVÁNÍ: Jistý, pozorný, ostražitý a nebojácný v běžných každodenních situacích. Dobromyslný a přítulný k jemu známým osobám, sebejistý vůči cizím, středního temperamentu.

HLAVA: Hlava mohutností přiměřené odpovídající tělu, ale ne těžká. Hlava psa je silnější a výraznější než hlava feny.

LEBEČNÍ PARTIE: Plochá a široká. Na stopu začínající střední čelní rýha probíhá vzhůru.

STOP: Málo vyjádřený.

OBLIČEJOVÁ ČÁST HLAVY:

NOSNÍ PARTIE: Čenich černý, nosní hřbet rovný, bez středového žlábku.

MORDA: Silná, delší než hluboká, ne špičatá jak při pohledu se shora, tak i z boku.

PYSKY: Méně vyvinuté, přiléhající, černé barvy.

CHRUP: Co do počtu zubů plný, silně vyvinutý chrup s pravidelným nůžkovým skusem. Chybění jedné P1 nebo P2 je tolerováno. Chybění M3 se netrestá.

OČI: Mandlového tvaru, středně velké, ani hluboko uložené, ani přespříliš vystupující. Barvy lískového ořechu až kaštanově hnědé, bystrého, přátelského výrazu. Víčka dobře přiléhající.

UŠI: Středně velké, trojúhelníkovitého tvaru a poměrně vysoko nasazené. V klidu přiléhající ploše ke hlavě, při pozornosti směřují dopředu. Zevnitř i zevně dobře osrstěné.

KRK: Silný, svalnatý, spíše kratší a zavalitý. Bez laloku.

TĚLO:

HŘBET: přiměřeně dlouhý, silný a rovný.

BEDRA: Široká a silně osvalená.

ZÁĎ: Dlouhá a široká spadající v mírném zaoblení.

HRUDNÍK: Mohutný a široký, dosahující až k loktům. Hrudní koš kulatě oválného průřezu, nesmí být plochý, ale také ne sudovitý. Předhrudí dobře vyvinuté, nápadně široké.

BŘICHO: Břicho a slabiny jen málo vytažené.

OCAS: Poměrně těžký, dosahující až ke hleznům. V klidu svěšený. Při pozornosti a pohybu výše a poněkud zahnutě nesený, ale nikdy ne prsténkovitě stočený nebo spadající přes hřbet.

HRUDNÍ KONČETINY:

VŠEOBECNĚ: Postavení spíše široké, při pohledu zepředu končetiny rovné a souběžně stojící.

LOPATKY: Lopatka dlouhá, mohutná, šikmo uložená, dobře přiléhající k hrudníku a dobře osvalená, svírající s ramenem ne příliš tupý úhel.

PŘEDLOKTÍ: Tvořeno silnými kostmi, rovné.

NADPRSTÍ: Pevné, při pohledu zepředu rovné, ze strany téměř kolmo stojící.

PÁNEVNÍ KONČETINY:

VŠEOBECNĚ: Při pohledu zezadu postavení rovné, ne příliš úzké. Nárty a tlapy nesmí být ani vybočené, ani vbočené. Vlčí drápky musí být odstraněny.

STEHNO: Poměrně dlouhé, při pohledu ze strany s poměrně dlouhým bércem, v kloubu kolenním tvořící zřetelný tupý úhel. Stehna a bérce široké, mohutné a dobře osvalené.

HLEZNOVÝ KLOUB: Silný a dobře úhlený.

TLAPY: Mohutné, rovně vpřed směřující, dobře uzavřené s výrazným klenutím prstů a silnými drápy.

CHODY: Prostorný a rovnoměrný pohyb při všech druzích chodů. Výrazné a volné vykročení vpředu a dobrý kmih ze zádi. Při klusu jak při pohledu zepředu, tak i zezadu přímočaré vedení končetin.

OSRSTĚNÍ:

DRUH SRSTI: Krátkosrstý s hustými, středně dlouhými pesíky a s hustou, pokud možno tmavošedě až černě zabarvenou podsadou. Krátké pesíky jsou přípustné, pokud je v srsti i podsada.

BARVA: Základní barva je černá s hnědočerveným pálením a bílým symetrickými znaky. Hnědočervená barva se rozprostírá mezi základní černou barvou a bílými znaky na tvářích a nohou, je ale také nad očima, na vnitřní straně ušních boltců, na předhrudí a na spodní straně ocasu. Bílé odznaky se nachází na hlavě (lysina), na mordě, na hrdle se souvisejícím pokračováním na předhrudí a spodní stranu hrudníku, na tlapách a špičce ocasu. Mezi lysinou a červenohnědými znaky nad očima má vždy zůstat proužek černé srsti.
Bílá týlní skvrna nebo bílý prstenec na krku se tolerují.

VELIKOST:
Psi kohoutková výška:   65 - 72 cm
Feny kohoutková výška: 60 - 68 cm

CHYBY: Každá odchylka od výše uvedeného popisu standardu musí být považována za chybu, jejíž hodnocení by mělo být ve správném poměru ke stupni a závažnosti této odchylky.



Bernský salašnický pes

27. srpna 2010 v 10:21 Psi

Bernský salašnický pes (Berner Sennenhund)

FCI II/45, zkratka BSP, původ Švýcarsko

POUŽITÍ: původně hlídací, honácký a tažný pes na selských dvorech, dnes rodinný, mnohostranný pracovní pes

KLASIFIKACE FCI:
Skupina 2 - Pinčové a knírači, molosská plemena, švýcarští salašničtí psi a jiná plemena
Sekce 3 - Švýcarští salašničtí psi
Bez pracovní zkoušky

KRÁTKÝ HISTORICKÝ PŘEHLED:
Bernský salašnický pes - Amigo Chcewiecej, maj. Irena a Bolek Ambrosovi Bernský salašnický pes je selský pes starého původu, který byl chován v předalpských oblastech a částech švýcarského středozemí v okolí Bernu jako hlídací, honácký a tažný pes. Podle osady a hostince Dürrbach u Riggisbergu, kde se tento dlouhosrstý, tříbarevný selský pes obzvláště často vyskytoval, získal své původní jméno "dürrbachský pes" (německy "Dürrbächler"). Po předvedení takových psů na výstavách již v letech 1902, 1904 a 1907 se v listopadu 1907 spojilo několik chovatelů těchto psů z Burgdorfu s cílem chovat bernské salašnické psy jako čistokrevné plemeno. Založili "Švýcarský klub dürrbachských psů" a stanovili charakteristické znaky rasy. V roce 1910 bylo na jedné výstavě psů v Burgdorfu, na níž přivedlo své psy mnoho sedláků z okolí, vystaveno již 107 psů tohoto plemene. Od té doby si toto plemeno, nazývané nyní v rámci ostatních švýcarských salašnických psů "bernský salašnický pes", rychle získávalo příznivce v celém Švýcarsku a brzy i v sousedním Německu. Dnes je "bernský salašnický pes" díky své atraktivní tříbarevnosti a své přizpůsobivosti známý a oblíbený jako rodinný pes v celém světě.

CELKOVÝ VZHLED: dlouhosrstý, tříbarevný, více než středně velký, silný a pohyblivý pracovní pes se silnými končetinami, harmonický a vyrovnaný.

Důležitý poměr těla (formát): poměr výšky v kohoutku k délce těla je asi 9:10, spíše ve hřbetě a bedrech kratší, než dlouhý.

CHARAKTER A CHOVÁNÍ (povaha): jistý, pozorný, bdělý a nebojácný v každodenních situacích, dobromyslný a přítulný v chování vůči důvěrně známým osobám, sebejistý a přátelský vůči cizím lidem, středního temperamentu, dobře ovladatelný.

HLAVA silná. Lebka se jeví z profilu i zepředu mírně klenutá; vyznačený, ale ne příliš výrazný čelní sklon (stop), mírně znatelná střední čelní rýha, morda (krajina obličejová, partie nosu) silná, středně dlouhá, rovná.

ČENICH: černý.

PYSKY: málo vyvinuté a přiléhající s černými okraji.

CHRUP: úplný, silný, nůžkový skus.

OČI: tmavohnědé, mandlového tvaru s dobře přiléhajícími víčky.

UŠI: trojúhelníkové, lehce zaoblené, vysoko nasazené, středně velké v klidu ploše přiléhající.

KRK: silný, svalnatý, středně dlouhý.

TĚLO: silné, kompaktní.

HRUDNÍK: dosahuje až k loktům, široký s výrazným předhrudím, hrudní koš v průřezu široce oválný.

HŘBET: pevný, rovný.

BEDERNÍ PARTIE: široká a silná.

ZÁĎ: mírně zaoblená.

BŘICHO: nevtažené.

OCAS (prut): hustě osrstěný, dosahující alespoň k hlezennímu kloubu, v klidu svěšený, v pohybu vznášející se na úrovni hřbetu, nebo nesený poněkud nad ním.

KONČETINY:

PŘEDNÍ KONČETINY:

Celkově: postavení spíše široké, při pohledu zepředu rovné a souběžné.

Lopatky: dlouhé, silné, šikmo uložené, s rameny tvoří ne příliš tupý úhel, přiléhající a dobře osvalené.

Nadprstí přední nohy: téměř kolmo postavené, pevné.

Tlapy: krátké, zakulacené a dobře uzavřené, prsty dobře klenuté.

ZADNÍ KONČETINY:

Celkově: postavení při pohledu zezadu rovné, ne příliš úzké, nárty ani tlapy nesmějí být vtočené dovnitř, ani vytočené ven. Vlčí drápky (paspárky) musí být odstraněny.

Stehna: dosti dlouhá, při pohledu ze strany tvoří s bérci zřetelný úhel, široká, silná a dobře osvalená.

Hlezenní klouby: silné, dobře zaúhlené.

Chody: prostorné, vyrovnaný pohyb při všech druzích chodů, volný posun a dobrý kmih zadních končetin, v klusu při pohledu zepředu i zezadu přímočaré vedení končetin.

OSRSTĚNÍ:


DRUH SRSTI: dlouhá, rovně splývavá nebo lehce zvlněná.

ZBARVENÍ SRSTI: sytě černá základní barva se sytým hnědočerveným pálením na tvářích, nad očima, na všech čtyřech nohách a na hrudi a s bílými znaky na místech, jak je následovně uvedeno:
- čisté, symetrické, bílé znaky na hlavě:
lysina, která se směrem k čenichu oboustranně rozšiřuje v bílé zbarvení mordy. Lysina nesmí nikdy sahat až k červenohnědým skvrnám nad očima, ale musí být od nich oddělena proužkem černé srsti. Bílé zbarvení mordy dosahuje nejvýš k ústním koutkům.
- bílá, přiměřeně široká průběžná kresba na hrdle a hrudi.

Žádoucí: bílé tlapky, bílá špička ocasu.

Tolerována: malá bílá skvrna na šíji, malá bílá skvrna v řitní krajině.

VELIKOST:
Psi - kohoutková výška 64-70 cm, ideální 66-68 cm.
Feny - kohoutková výška 58-66 cm, ideální 60-63 cm.

CHYBY:
Každá odchylka od výše uvedeného znění standartu je považována za chybu. Hodnocení chyb musí být přímo úměrné stupni odchylky a je třeba přitom brát v úvahu, do jaké míry je negativně ovlivněno to podstatné.
- jemná kostra
- předkus a podkus
- chybění jiných zubů než nanejvýš 2 P1 (nejmenších premolárů), chybějící M3 se jako chyba nehodnotí
- entropium, ektropium
- prohnutý hřbet, přestavěná záď, klesající linie hřbetu
- stočený ocas, zalomený ocas (Knickrute)
- výrazně kudrnatá srst

CHYBY V BÍLÝCH ZNACÍCH A BARVĚ SRSTI:
- chybějící bílé znaky hlavy
- příliš široká lysina, nebo bílé zbarvení mordy, které zřetelně přesahuje přes koutky pysků
- velká bílá skvrna na šíji
- bílý límec kolem krku
- bílé znaky na předních nohou, které zřetelně přesahují nad polovici nadprstí (holínka)
- rušivá, asymetrická kresba na hlavě a hrudi
- černé skvrny a pruhy na bíle zbarvené hrudi
- nečisté bílé znaky (silně vystupující pigmentové skvrny)
- hnědý nebo rezavý nádech základní černé
POVAHOVÉ CHYBY:
- nejistá povaha (bázlivost)
- agresivita

CHYBY VYLUČUJÍCÍ Z OCENĚNÍ:
- rozštěp nosu
- modré oko, "břízové oko" (tj. bíle nebo modře skvrnitá duhovka)
- hladkosrstý nebo krátkosrstý s podsadou (stockhaar)
- chybějící trojbare
vnost
- jiná než černá barva srsti těla
Pozn.: psi musí mít dvě normálně vyvinutá varlata, která jsou zcela uložená v šourku.


Bernský salašnický pes - štěňátka

Kavkazský pastevecký pes

27. srpna 2010 v 10:13 Psi

Kavkazský pastevecký pes
(Kavkazskaia Ovtcharka)

FCI II/328, zkratka KAO, původ Rusko

Kavkazský pastevecký pes - Edžín, Grizzly-Groza a Croockie z Azgiru, chov. Monika Švarcová
POUŽITÍ: Pastevecký pes, strážní a obraný pes.

KLASIFIKACE F.C.I. :
Skupina 2 - pinčové, knírači, molossové a švýcarští salašničtí psi
Sekce 2.1 - Molossové, dogovití psi
Bez zkoušek z výkonu

Celkový vzhled:
Kavkazští pastevečtí psi jsou více než středně velcí, případně velcí psi od silné až po hrubou tělesnou stavbu, jsou od přírody ostří a k cizím nedůvěřiví. Tyto zvláštnosti, a navíc jejich vytrvalost, nenáročnost a schopnost přispůsobit se v nejrozdílnějších povětrnostních podmínkách, nabízejí možnost používat kavkazské pastevecké psy v téměř všech klimatických pásmech Sovětského svazu. Nejvíce rozšířeni jsou kavkazští pastevečtí psi v Gruzínské, Arménské a Ázerbájdžánské svazové republice a Kabarino-Balkarské autonomní republice, Dagestánu a Kalmycké republice, dále ve stepních oblastech severního Kavkazu a v oblasti kolem Astrachánu. V Zakavkazských oblastech jsou psi většinou mohutnější, ve stepních oblastech naproti tomu lehčí, vysokonozí, často dokonce i krátkosrstí.
Kavkazský pastevecký pes - Grizzly Groza z Azgiru, chov. Monika Švarcová

Chování - charakter: Silný, vyrovnaný, klidný. Povahový typ s dobře vyznačenou obrannou reakcí, projevovanou v aktivní formě. Ostrost a nedůvěra k cizím lidem jsou typické.

Konstituční typ: Silný, případně hrubý silný zjev s masivní stavbou kostí a silným svalstvem. Kůže je silná, ale elastická.

Index kostnatosti: (obvod nadprstí x100 děleno kohoutkovou výškou)
Psi 21-22
Feny 20-22

Index formátu: (poměr délky těla x 100 děleno kohoutkovou výškou): 102-108

Rodový typ: Dobře výrazný. Psi jsou větší a masivnější. Feny jsou menší a lehčí stavby.

Hlava
- lebeční část:

Lebka: Masivní s širokou lebkou a silně vyvinutými lícními kostmi. Široké ploché čelo půlené lehkou brázdou.
Kavkazský pastevecký pes - Herra-Dona z Azgiru, chov. Monika Švarcová

Stop: Přechod od lebeční části k nosní partii je slabě výrazný.
- obličejová část:

Čenich: silný, široký, černý. U bílých a světle pšeničně zbarvených jedinců je přípustný i hnědý.

Morda (krajina obličejová, partie nosu): Kratší než lebeční část, sotva znatelně se zužující.

Pysky: Silné, ale uzavřené a suché.

Chrup: Bílý, velký, dobře vyvinutý, pevně k sobě přiléhající zuby. Nasazení řezáků leží v jedné linii. Nůžkový skus.

Oči: Tmavé, středně velké, oválného tvaru, hluboko usazené.

Uši: Svěšené, vysoko nasazené, vždy krátce kupírované. (pozn.: V ČR je kupírování uší zákonem zakázáno!)

Krk: Velmi silný a krátký. Nepříliš vysoko nasazený, asi v úhlu 30-40° k hřbetní linii.

Tělo: Kohoutek: velmi široký, svalnatý, znatelně odsazen od hřbetní partie.

Hřbet: velmi široký, rovný, svalnatý.

Bedra: krátká, široká, poněkud klenutá
Kavkazský pastevecký pes - Erzo-Bej z Azgiru, chov. Monika Švarcová

Zadek: široký, svalnatý, téměř vodorovný.

Hruď: široká, hluboká, poněkud klenutá. Spodní linie leží ve výšce lokte, nebo poněkud níže.

Břicho: mírně vytažené.

Ocas: Vysoko nasazený; je- li svěšeně nesený, dosahuje hlezenního kloubu; může být srpovitý, kroužkovitý, případně háčkovitý. Kupírovaný ocas je přípustný.

Končetiny: Přední končetiny: při pohledu zpředu přímé a rovnoběžné. Úhel ramena a paže je asi 100°.

Předloktí: přímé, mohutné, středně dlouhé.

Záprstí: Krátké, mohutné, kolmo stojící, pouze mírně ustupující. Délka předních běhů až k lokti činí něco více než polovina kohoutkové výšky. Index výšky činí 50-54.

Zadní končetiny: Při pohledu zezadu přímé, rovnoběžné. Při stání nejsou zadní končetiny vzadu zapřené. Kolmice má vycházet z hrbolu sedací kosti přes střed hlezenního kloubu a procházet nadprstím.

Kolenní kloub: při pohledu ze strany poněkud vystrčený.

Bérce: krátké.

Hlezenní kloub: silný, široký a poněkud vystrčený.

Nadprstí: mohutné, kolmo stojící.

Tlapy (přední i zadní): Velké, oválného tvaru, klenuté, prsty dobře přiléhají k sobě.

Mechanika pohybu: Volný, obvykle rovnoměrný, klidný chod. Typický způsob pohybu je krátký klus, při zrychleni přechází v poněkud neohrabaný cval. Končetiny se musí při pohybu pohybovat přímo a rovnoběžně, přičemž přední více směřují ke střední linii. Klouby předních i zadních končetin se lehce protahují. Hřbet a kříž poddajně pérují. Kohoutek a zadek mají při klusu setrvávat ve stejné úrovni.

Srst: Srst je rovná, hrubá se silně vyvinutou světlejší podsadou. Na hlavě a přední straně končetin je srst kratší a pevně přilehlá.
Kavkazský pastevecký pes - Cindy Pet-Mir, maj. Naďa Kocíková

Druhy srsti:
a) dlouhosrstý s prodlouženou krycí srstí. Dlouhá srst tvoří na krku druh hřívy, na hýždích dobře vyvinuté kalhoty a zadní strany běhů jsou silně porostlé. Dlouhá srst pokrývá ocas ze všech stran, což mu dodává tlustý a huňatý vzhled.
b) krátkosrstí s hustou, poměrně krátkou srstí, bez hřívy, porostlých běhů, kalhot a praporovitého ocasu.
c) přechodný typ prodloužená srst, ale bez hřívy, porostlých běhů, kalhot a huňatého ocasu.

Barva: Různě šedá, rozmanité, světlé až rezavé odstíny, také rezavá, slámově žlutá, bílá, zemité barvy, žíhaná, ale také strakatá a tečkovaná.

Velikost: Kohoutková výška u psů ne méně než 65cm, u fen ne méně než 62cm.

Vady: Každá odchylka od shora uvedených bodů musí být považována za chybu, jejíž ohodnocení by mělo být v přesném poměru ke stupni odchylky:
- lenost, důvěřivost k cizím lidem
- poněkud lehčí nebo příliš houbovitá stavba těla
- lehké odchylky od uvedených indexů
- nepatrné odchylky od rodového typu, feny typu samčího
- hlava nedostatečně široká a masivní
- lebka příliš silně klenutá, příliš příkrý nebo příliš plochý stop
- čenich krátký,nebo podlouhlý
- pysky ne ostře řezané,převislé
- věku neodpovídající opotřebování zubů. Odlámané zuby, nenarušující správný skus. Chybění ne více než dvou prvních premolárů nebo jednoho prvního a jednoho druhého premoláru. Lehce nažloutlá zubní sklovina.
- světlé oči, lehce svěšená spodní víčka. Oční zákal.
- níže nasazené ucho, nekupírované uši.
- delší, příliš slabý krk.
- slaběji vyvinutý, nikoli nad hřbetem nasazený kohoutek.
- měkký, klenutý nebo úzký hřbet
- prodloužený, přímý nebo přespříliš klenutý kříž
- nedostatečně svalnatý nebo svažující se zadek
- poněkud zploštělý hrudní koš; jeho spodní linie nedosahuje lokte
- příliš silně vtažené nebo svěšené břicho
- přední končetina - nepatrné odchylky ve vztahu k ramennímu úhlu, poněkud zkrácené nebo prodloužené přední paže, lehce vybočené lokty, lehce se v pohybu ven vytáčející tlapy, příliš skloněné zápěstí.
- zadní končetina - z pohledu zezadu ne zcela rovnoběžné zadní běhy, tj.lehká X respektive O-nohatost. Příliš široký nebo úzký postoj. Příliš přímé nebo příliš dlouhé zadní běhy.
- měkké nebo příliš protáhlé tlapy, vlčí drápy
- odchýlení od normálních forem pohybu (došlapávání dovnitř nebo ven). Nedostatečné protažení kloubů. Neohebný pohyb zad a kříže. Při klusu povznesený zadek. Lehké házení hřbetu (s házením zadní části).

Těžké vady:
- bázlivost(zbabělost),silný flegmatismus,chybějící ostrost
- příliš lehká, případně příliš ochablá stavba těla
- silné odchylky od udaných indexů
- silné odchylky od rodového typ, psi typu fen
- lehká, úzká hlava se špičatým čenichem, neodpovídající ostatní stavbě těla
- ohrnutý nos
- malé, prořídlé, nedostatečně vyvinuté zuby. Nasazení řezáků není v jedné linii. Zuby se silně poškozenou sklovinou
- odlišná barva očí, svěšená spodní víčka, která částečně obnažují rohovku
- prohnutý nebo vyklenutý hřbet
- dlouhý, prověšený nebo silně vyklenutý kříž
- úzký, krátký nebo silně se svažující zadek
- plochý úzký, nedostatečně vyvinutý hrudní koš
- přední končetiny - přímé nebo ostré zaúhlení ramen, zkřivené nebo příliš slabé předloktí, silně ven vybočující lokty, krajně slabá zápěstí, při pohybu silně ven házející tlapky, křivonohost jednoho nebo obou předních běhů
- zadní končetiny - silně výrazná odchylka od rovnoběžnosti. Nedostatečně zaúhlené běhy, šavlonohost. Příliš dlouhé zadní běhy.
- roztažené prsty, nebo ploché tlapy
- zadržovaný, těžkopádný pohyb. Při klusu v porovnání s kohoutkem - vysoko nesený zadek. Příkře nahoru a dolů se pohybující zadek při klusu. Mimochod.
- měkká, zvlněná srst bez podsady
- načernalé, černě skvrnité a hnědé barevné odstíny v různých kombinacích
- kohoutková výška psa pod 65cm, feny pod 62cm

Vylučující vady:
- každá odchylka od jedině přípustného nůžkového skusu
- černá nebo hnědá barva
- chybění jednoho špičáku nebo jednoho řezáku, chybění jednoho třetího, případně čtvrtého premoláru nebo jednoho moláru

Poznámka: psi musejí vykazovat dvě viditelně normálně vyvinutá varlata, která jsou zcela v šourku.




Nejošklivější zvířata světa – 2.díl

27. srpna 2010 v 10:01 zvířátka

Paropucha krtkovitá

Paropucha krtkovitá (Myobatrachus gouldii) obývá oblasti Austrálie. Žije v podzemí, je poloslepá a živí se výhradně termity. Svým vzhledem je podobná želvě bez krunýře. Kůže paropuchy je slizká, končetiny jsou krátké a její tělo
je velmi zavalité. Obličej má prapodivný výraz, jenž tomuto zvířecímu druhu rozhodně nepřidá na kráse.


Mořské prasátko

Mořské prasátko je nedávno objevený druh sumýše, který žije v moři. Zajímavé je, že tento zvířecí druh, i když žije pod vodou, nemá žábry. Dýchá pomocí takzvaných vodních plic. Kuriózní je také způsob, jakým se mořské prasátko v případě nebezpečí chrání. Na nepřítele je schopno vyvrhnout část svých vnitřních orgánů (opět mu dorostou), které vetřelce oblepí a často i zabijí.

Yetti krab

Kiwa hirsuta žije v hlubinách Tichomořského oceánu. Rodové jméno tohoto kraba je odvozeno od polynézské bohyně korýšů "Kiwa", druhový přívlastek "hirsuta" v latině znamená "ochlupený". Vzhledem k ochlupení mu objevitelé přezdívají "krab Yetti" nebo "humr Yetti". Tento živočich je dlouhý přibližně 15 centimetrů. Má bílou barvu těla, jeho klepeta a končetiny jsou porostlé bělavě nahnědlými chloupky. Vzhledem k nedostatku očního pigmentu se předpokládá, že je slepý.

Osmák degu – ideální kamarád i rušitel spánku

27. srpna 2010 v 9:49 zvířátka

Z historie osmáků

Do Evropy a severní Ameriky byl přivezen z Chile, kde žije ve volné přírodě
od západního pobřeží až po Andy. Ve volné přírodě se osmáci dožívají obvykle dvou let, v zajetí 5 let a více. Samičky umírají mnohem dříve, zejména, pokud rodí často mláďata. V současné době je velmi oblíbeným domácím mazlíčkem po celé Evropě, v Americe už pak méně. Osmákům se také říká "chilské veverky".

Jak osmák vypadá?

Osmák degu
Osmák degu (latinsky Octodon degus) je hlodavec středního vzrůstu, jehož délka těla se pohybuje okolo 15-ti centimetrů. Délka ocásku se pohybuje od 7,5 do 13 centimetrů. Tělo je pokryté krátkou hnědočerně zbarvenou srstí, na břichu má srst krémovou barvu, kolem očí má světlejší kroužky. Oči jsou tmavé, mají velmi živý výraz. Má dlouhé vousy a poměrně velké uši. Přední nohy jsou delší než zadní. Na každé má 5 osrstěných prstů s drápky. Váha se pohybuje v rozmezí od 170 do 300 gramů.

Pořizujeme si osmáka

Tento hlodavec je vhodným domácím mazlíčkem pro všechny. Velmi snadno se dá ochočit, nezapáchá, je čistotný, společenský, rychle se učí nové věci. Pokud si získáme jeho důvěru, můžeme se těšit na věrného a hravého kamaráda, který nás vždy rád uvidí. Pokud jeho důvěru zklameme, bude si to dlouho pamatovat.

Než se rozhodneme pořídit osmáka, berme v úvahu následující:

  • Osmák degu je velmi inteligentní zvíře, které nemá rádo samotu. Nejvhodnější je pořízení 2 jedinců jednoho pohlaví z jednoho vrhu.
  • Pokud se rozhodneme pouze pro jednoho osmáka, musíme mu věnovat dostatečnou pozornost - alespoň půl hodiny denně.
  • Pokud se rozhodneme pro pár, počítáme s 12 až 36 mláďaty ročně.
  • Pokud osmák citově strádá, projeví se to na jeho zdravotním stavu.
  • Osmák je zvíře aktivní nejen ve dne, ale také v noci, kdy je poměrně hlučný. Není vhodné spát s osmákem v jedné místnosti.

Bydlení pro osmáka

Tito domácí mazlíčci potřebují ke spokojenému životu dostatečně velký příbytek. Nejvhodnější je vícepatrová klec o rozměrech 100 x 60 x 60 centimetrů, měla by mít vyšší, nejlépe kovové nebo skleněné dno (plastové dno osmáci rádi koušou, snadno se tak může stát, že nám utečou).
Do klece umístíme jako podestýlku lisované hobliny a seno, nesmíme zapomenout na větve sloužící ke šplhání (nejlépe větve ovocných stromů, větve jehličnanů jsou pro osmáky nebezpečné) a obrušování řezáků, misku na krmivo (nejlépe keramickou), z venkovní strany umístíme napáječku s vodou.
Koupací písek osmákům slouží k očištění srsti od nečistot a různých parazitů, proto je vhodné pořízení větší keramické misky, do které písek nasypeme a 1 až 2 x týdně na 30 minut dáme osmákovi do klece. Na hraní osmákům poslouží kovový kolotoč o průměru 25 centimetrů a více.

Nezapomeňme na domeček

Osmáci by měli mít v kleci domeček, který jim slouží jako úkryt a místo pro odpočinek. Nejvhodnější jsou domečky dřevěné s několika většími otvory. Při výběru vhodného domečku požádejte o pomoc prodavače. Domeček můžeme osmákovi vytvořit také z většího kokosového ořechu, kterému uřízneme špičku a vydlabeme dužninu.

Potrava pro osmáky

Ve volné přírodě se osmáci živí hlavně různými cibulemi rostlin, hlízami a travnatými rostlinami. Na trhu existují krmné směsi speciálně pro osmáky, ty ale chovatelé příliš nedoporučují. Obsahují ořechy a sušené banány, které osmáků neprospívají a přispívají ke vzniku cukrovky a šedého zákalu. Vyhnout bychom se měli také piškotům a častému podávání pamlsků (sušeného i čerstvého ovoce, ořechů, tyčinek se semínky a medem apod). Pamlsek dáváme osmákovi 1x týdně, vhodný je kousek sušeného chleba, vlašský ořech (včetně skořápky), pár burizonů a nebo psí granule (1 - 2).
Nejlepším krmivem je seno a 2 x denně (ráno a večer) jedna lžička granulí z lisované vojtěšky. Osmáky nepřekrmujeme, tloustnou a nadbytečné jídlo zahrabují. Stravu můžeme obohatit o čerstvou trávu, vojtěšku, pampelišky či jetel. Ze zeleniny je nejvhodnější mrkev, brokolice, květák, paprika, okurky, rajčata a hlávkový salát (pokojové teploty, ne vytaženou zprávě z lednice). Před podáváním zeleninu omyjeme, osmákovi dáme vždy jen malý kousek. Nikdy osmákům nepodáváme slupky od brambor, jsou pro ně jedovaté.
Tento domácí mazlíček vyžaduje denně čerstvou vodu, nejlépe převařenou s trochou kalcia (na 1,5 litru převařené vody přibližně půl tablety).

Rozmnožování osmáků

Osmáci pohlavně dospívají v jednom roce. Březost samic je velmi dlouhá a trvá většinou v rozmezí 83 až 90 dnů, poté se rodí 3 až 9 mláďat. Samice mláďata po porodu kojí. Odstavit mláďata od matky je možné od 5 - 6 týdnů věku. Rodit mohou samice až čtyřikrát do roka. Jsou schopné otěhotnět do 24 hodin po porodu.

Zajímavosti ze světa osmáků

  • Zuby osmáků mají nažloutlou až oranžovou barvu. To  je výsledek reakce jejich slin na chlorofyl obsažený v zelených rostlinách. Zuby osmákům zežloutnou pár týdnů po narození.
  • Název osmáka vznikl z tvaru žvýkacích plošek jejich stoliček, které mají tvar osmičky.
  • Osmáci často trpí cukrovkou, proto bychom se měli vyhnout podávání sladkých pamlsků i ovoce.
  • Původně se na osmácích dělaly laboratorní testy, zkoumala se na nich cukrovka.
  • Pokud chytneme (zataháme) osmáka za ocásek, je pravděbodobné, že mu z něj opadají štětinky a část mu upadne. Proto osmáka za ocásek nikdy nechytáme!
  • Samičky umírají daleko dříve, zejména pokud žijí se samečky,. Časté porody je vyčerpávají.
  • Při chůzi nosí osmáci ocásek hrdě zvednutý. Při šplhání po větvích s ním mávají, aby vyrovnali balanc.

Kirigami - vločka

27. srpna 2010 v 9:41 hobby

Potřeby:
  • barevný papír jednostranný - modrý
  • bílý průsvitný papír na šablonku
  • tužka
  • nůžky
  • předloha z topky Kirigami


Vyjmeme přílohu se šablonami z topky Kirigami. Někde uvnitř objevíme základní nákres úhlů, potřebných ke správnému poskládání barevného papíru. Tento nákres si můžeme narýsovat i sami, ale proč si zbytečně přidělávat práci


Barevný papír, z něhož budeme tvořit vločku, by měl být čtvercových proporcí. Čtverec přehneme nakoso na polovinu. Vzniklý trojúhelník přiložíme na nákres úhlů tak, že přehyb polovin lícuje se základnou, špička zase směřuje přesně do středové čáry.


Podle boční linie přehněte levý cíp trojúhelníku. Skládanku otočte a stejným způsobem přehněte zbylý cíp. 


Ve stejné topkové příloze najdeme i šablonky na sněhové vločky. Bez obav si vyberme tu, která se nám nejvíce líbí. Pro ty méně sebevědomé v oblasti tvoření je připravené hodnocení náročností jednotlivých kirigami. Doporučuji si při výběru dát pozor na velikost papíru, která je pro jistotu uváděna i u šablonek v příloze.  Vybranou šablonku si překreslíme na průsvitný papír, vystřihneme. Šablonku přiložíme přesně na skládanku, modelářským skalpelem nebo kancelářským nožem prořízneme dané linie. Raději prořezávejte bez zbytečného násilí, raději více tahů nožem než jedno pořádné zaříznutí, které potrhá papír...












Chvíle pravdy nastala. Teď se ukáže, jak přesně jste pracovali, s jakou radostí a jak poctivě... Vystřihněte vločku, rozložte všechny přehyby... Podle rad topky si pohrajte se svou kirigami vločkou... Přehýbejte, ohýbejte, rozdělujte, rozvírejte... První vločka sněhu vám právě vlétla do dlaní... 

Kirigami

27. srpna 2010 v 9:40 hobby
Umění japonského skládání a stříhání v mnoha různých stylech: od ornamentů přes květinové motivy až po motivy zajíčků, motýlků nebo tučňáků. Ve třech pracovních krocích (skládání, vystřižení a překlopení) si snadno vypracujete filigránové umělecké dílko. Ke každému modelu najdete v knize předlohy ve dvou různých velikostech 

Slepičky z fima

27. srpna 2010 v 9:36 hobby
Slepičky.
2.jpg (13122 bytes)

 
1.jpg (13651 bytes)

 
3.jpg (10237 bytes)

 
4.jpg (13902 bytes)

 
5.jpg (10568 bytes)

 
6.jpg (13505 bytes)

Zrcátko s fimem

27. srpna 2010 v 9:35 hobby

Zrcátko

Nejdříve si vyberte barvy, které budete chtít na výrobek použít. Buď různé odstíny jedné, nebo víc barev, které spolu budou ladit. Já jsem pro začátek vybrala odstíny modré, které doplňuje bílá. Vzor se bude skládat z několika částí. Začneme částí 1.

Krok 1 - část 1 Část 1
Vyválejte plát modré a bílé barvy a seřízněte, tak aby se dohromady spojily v obdélník (viz a). Vyválejte a přeložte spodní část plátu k vrchní (viz b) a opět vyválejte a přeložte. Postup několikrát opakujte. Počet opakování se liší dle tloušťky plátu. Při posledním válení vyválejte plát opravdu důkladně a pak opatrně srolujte do válečku (viz c a d).
POZOR: důležitý je zde postup překládání, vždy překládejte stejnou spodní část k vrchní. Pokud byste postup obměnili nedosáhli byste pak tíženého efektu přechodu barev ze světlé do tmavé.
TIP: Pokud byste chtěli, aby barvy přecházely z tmavé do světlé pozici barev vyměňte.
Krok 1 - část 2
Část 2
Vyválejte plát modré (nyní zvolte světlejší odstín) a bílé barvy a vyřízněte dva obdélníky stejné velikosti. Bílý plát přiložte na modrý a opatrně srolujte. Vnikne Vám tak spirála.
Krok 1 - část 3
Část 3
Opět vyválejte plát modré a bílé barvy, seřízněte a dejte na sebe. V polovině  opět seřízněte a dejte na sebe (viz a). Vzniknou Vám tak proužky nebo čtverečky (viz b a c). Vyválejte bílé barvy, hotové proužky na něj vyskládejte a opět smotejte do spirály (viz d).
Krok 2

Krok 2

Nyní jsou hotové všechny části budoucího obrazce. Válečky ještě jednou uválejte tak aby se všechny vrstvy spojily a aby válečky měly stejnou délku. Z každého válečku pak opatrně odkrojte podél tak 1/3 (viz a). Válečky pak poskládejte seříznutou stranou ven!, zbylé mezery vyplňte zbytky hmoty (třeba tou, kterou jste seřízli) a vytvarujte trojhran (viz b).

Krok 3

Krok 3

Trojhran nařežte na stejně silné plátky a poskládejte k sobě. Z jednoho trojhranu můžete vytvořit několik motivů (viz a a b). Pokud Vám vzniknou mezery vyplňte je hmotou. Nakonec vzniklý motiv opatrně vyválejte (nejlépe přes potravinovou fólii), tak aby se jednotlivé části spojily. K vzniklému motivu můžete přidat i okraj (viz c). A a b jsou výrobky před upečením, c a d po upečení. Jak vidíte, barvy po upečení ztmavnou.

Krok 4 - Zrcátko

Barevný trojhran A teď si ukážeme jak vytvořit zrcátko. Vlastně tímto způsobem můžete ozdobit jakýkoliv povrch (plechovou krabičku, propisku atd.).
Postup je stejný, vytvoříte si jednotlivé části trojhranu, které pak spojíte dohromady. Trojhran nakrájíte.
Tvorba zrcátka Jednotlivé plátky trojhranu skládejte na připravenou potravinovou fólii (viz a). Vzniklý motiv opatrně, nejlépe přes fólii vyválejte (viz b). Motiv by měl být tak velký, aby pokryl celou část předmětu, který chcete obalit, v našem případě zrcátka. Zrcátko přiložte na vyválený plát a pevně přitiskněte (viz c). Ohněte okraje, uhlaďte, přebytečnou hmotu ořízněte a začistěte (viz c). Na obrázku d je zrcátko po upečení.
TIP: Fólii mějte celou dobu přiloženou na motivu, zabráníte tím tomu, aby se na motiv chytala špína a byly na něm vidět vaše otisky prstů. Fólii je nejlepší sundat těsně před pečením.
Tak a zrcátko je hotovo.


Origami návod na jeřába orizuru

26. srpna 2010 v 17:52 hobby
Začneme složeným čtvercem:
Složený čtverec
Ze složeného čtverce pokračujeme ptačím základem:
Ptačí základ
A konečně z ptačího základu složíme jeřába:
Jeřáb
Letícího jeřába můžeme zavěsit na šňůrku nebo položit na stojánek
Fotka

Co je to origami?

26. srpna 2010 v 17:49 hobby

Origami

Origami je staré japonské umění skládání papíru. Jeho počátky spadají až do 9. století našeho letopočtu. Skládanky se původně věšely pro štěstí k malým dárkům. V průběhu staletí se origami vyvinulo ve zvláštní formu umění s mnoha možnostmi vytváření i použití a bylo převzato i v dalších kulturních okruzích. Dodnes má většina skládaných tvarů svůj vzor ve světě zvířat a rostlin.

Původ slova "origami"

"Origami" je japonské slovo. Zápis takového slova je komplikovaným vzorem složeným z jednoduchých prvků. Slovo "origami" se skládá ze dvou znaků, které jsou odvozeny, jako velká část japonského písma, z čínských znaků. Prvek na levé straně znaku je radikál, či kořen, a naznačuje etymologický původ znaku. Radikál vlevo nahoře je odvozen z obrazu ruky; znak znamená "skládat". Radikál vlevo dole je odvozen z obrazu hedvábí; znak znamená "papír". Dohromady oba znaky dávají slovo "skládat papír" (oru kami - origami).
Skládání z papíru je rozšířené po celém světě. Je zajímavé sledovat, jak se v jednotlivých zemích dívají na jeho historii. V Americe a Anglii se běžně slovo "origami" používá, předpokládá se, že skládání přišlo z Japonska. Ve Španělsku ale slovo origami zná málokdo. Španělé užívají výraz papiroflexia a domnívají se, že skládání vzniklo v Evropě nezávisle na Japoncích.

Historie origami

Dobu, ve které má tradice japonských origami počátek, dnes již přesně nelze určit. Je ale jisté, že Japonci se seznámili s tajemstvím výroby papíru u Číňanů již počátkem 1. tisíciletí n. l. tedy asi o tisíc let dříve než první Evropané. V nejstarších dobách byly papírové skládanky v Japonsku užívány při náboženských obřadech a při výzdobě šintoistických svatyní. Šintó je tradiční japonské náboženství, ve kterém je uctívána bohyně Slunce, nejrůznější božstva, ale i zvířata a pohádkové bytosti. Ostatně tyto skládanky tam najdete dodnes. Papírové řetízky poskládané podle přesných pravidel se zavěšují s trsy slámy na "výstražných" šňůrách šimenawa, jež označují hranici posvátného území svatyně, za kterou smí vstoupit jen kněz. Podobné šňůry s papírovými skládankami visí i před vchody do japonských domů, kde symbolizují skutečnost, že je dům očištěn a připraven k novoročním oslavám.
Jako zábava se začaly papírové skládanky v Japonsku šířit až někdy v 17. století. Zmínky o nich se objevují i v různých literárních dílech v 18. a 19. století, takže víme, že už tehdy Japonci znali asi sedmdesát druhů skládanek. Byla to různá zvířátka, pohádkové bytosti i pouhé ozdoby. Již tehdy se však formovala základní zásada japonských origami: ne věrně kopírovat tvar skutečných předmětů, ale pouze je zjednodušeně symbolizovat. Hlavní důraz se přitom klade za to, aby výsledná podoba byla jednoduchá a působila esteticky vyváženým dojmem.
Někdy kolem roku 1800 byl poprvé složen i papírový ježáb orizuru, který je dnes v Japonsku vůbec nejoblíbenější skládankou, a rozšířil se i do mnoha jiných zemí celého světa. Jeřáb patří mezi tradiční japonské symboly dlouhého života, a proto si lidé často desítky nebo i stovky skládaných jeřábů navlékají na dlouhé šňůry a zavěšují v bytě pro štěstí. Zhotovování šňůr s tisícem navlečených papírových jeřábů je také stále oblíbenou zábavou nemocných, kteří věří, že tak přispívají ke svému uzdravení. Zvlášť dojemně působí setkání s těmito origami v památnících obětí atomového bombardování v Hirošimě a Nagasaki. Také známý pomník dětským obětem Hirošimě znázorňuje jedno desetileté děvčátko, které v ruce drží nedokončeného papírového jeřába. Zemřelo, aniž se mu jich podařilo složit vytoužený tisíc...
Největšího rozkvětu dosáhly v Japonsku skládanky origami koncem 19. století a tuto oblibu si udržely dodnes. S jednoduchými skládankami se seznamují děti již v mateřských školách a origami jsou zahrnuty i do učebních osnov výtvarné výchovy na základních školách. Origami však není výlučně dětskou záležitostí. V Japonsku je i seriózní tvůrčí činností dospělých a mistři origami jsou všeobecně uznáváni.
Způsob skládání nejstarších origami se původně předával ústně od rodičů dětem. V minulém století však bylo sepsáno několik obsáhlých publikací s podrobnými návody a skládanky v těchto knihách dnes tvoří jakýsi "zlatý fond" tradičních origami, kterým se v Japonsku říká denšó origami (na rozdíl od sósaku origami vytvořených až v novější době).

květinová sklenička z fima - návod

26. srpna 2010 v 17:40 hobby
1.jpg (15379 bytes)

 
2.jpg (10619 bytes)

 
3.jpg (10503 bytes)

 
4.jpg (12067 bytes)

 
5.jpg (12922 bytes)

 
Pro začátečníky:

zvolte si jako základní tmavší barvu a středy světlejší, kdo to ještě nemá v ruce může mít výsledek jakoby zašpiněný

ovečky z fima - návod

26. srpna 2010 v 17:38 hobby

3.jpg (6136 bytes)

 
4.jpg (7984 bytes)

 
5.jpg (7313 bytes)
pokud chcete ušetřit fimo, můžete tělíčko obalit na kus korkové zátky nebo něco podobného, co snese teplotu

 
6.jpg (5999 bytes)

 
7.jpg (7982 bytes)

 
8.jpg (11656 bytes)



8.jpg (11656 bytes)

Co je to decoupage? + návody a tipy

26. srpna 2010 v 17:26 hobby
Decoupage je jednoduchá výtvarná technika zdobení pomocí papírových ubrousků - proto se jí také říká ubrousková technika.

Ubrousková technika

Ubrousková technika známá též jako decoupage je způsob dekorace nejrůznějších předmětů z papíru, dřeva, terakoty, kovu, vosku, porcelánu i textilu. Podstata této techniky spočívá v tom, že vystřihujeme motivy z ubrousků a polepujeme jimi nejrůznější předměty. Nejčastěji se používají třívrstvé papírové ubrousky - odtud také pochází název ubrousková technika.
Z ubrousku oddělíme a použijeme pouze horní tenoučkou vrstvu. Když z ní vystřihneme požadovaný motiv a následně ho nalepíme na dekorovaný předmět, vypadá, jako by byl namalovaný. Velmi pěkně předměty působí, když je před zdobením natřeme akrylovou barvou.

Co potřebujeme

Náčiní pro ubrouskovou techniku
  1. Speciální lepidlo na ubrouskovou techniku. Druh zvolíme podle typu povrchu, na který chceme ubrouskovou techniku aplikovat.
  2. Univerzální akrylové barvy pro hobby použití.
  3. Ubrousky s motivy, které se vám zamlouvají.
  4. Předmět k dekoraci. Cokoliv z terakoty (př. květináče, talířky), papíru (př. krabičky všech velikostí), dřeva (vhodné jsou zejména výrobky z neupraveného dřeva či MDF, v prodeji jsou např. krabičky, stojany na tužky, zrcadla, šanony, hodinové desky, můžete si vyptat prázdné bedýnky od ovoce atd.), polystyrénu (prodávají se různé tvary - koule, zvonečky, hvězdy, vajíčka aj.), kovu (k dostání jsou malé konvičky či kbelíky), porcelánu (hrníčky), můžeme dekorovat svíčky i textil (dečky, prostírání, plátěné sáčky, textilní tašky, trička, vše musí být světlé barvy).
  5. Dále budeme potřebovat štětečky na nanášení barvy a lepidla, nůžky a kousek izolepy, která usnadňuje odstranění nepotřebných vrstev ubrousku.
Nahoru
Ubrousková technika II

Základní postup

Předmět natřeme světlou akrylovou barvou. Připravíme si ubrouskový motiv - vystřihneme obrázek z ubrousku a oddělíme dvě spodní vrstvy. Zůstane nám horní, barevná,velmi tenká vrstva. Místo, kam chceme obrázek přilepit, natřeme ve slabé vrstvě lepidlem pro ubrouskovou techniku. Přiložíme obrázek a jemně uhladíme prsty směrem od středu ven, aby nevznikly bubliny a záhyby. Pak ještě jednou natřeme lepidlem a dáváme pozor, aby ho nebylo moc a ubrousek jsme tak neroztrhali. Necháme zaschnout.
Nahoru

Krakelování aneb imitace popraskaného povrchu

Předmět natřeme základovou barvou. Po zaschnutí rovnoměrně naneseme krakelovací lak, dbáme na to, aby vrstva nebyla příliš silná a tahy vedeme vždy jedním směrem. Po zaschnutí laku natřeme v jedné vrstvě druhou barvu (světlejší, aby na ní byly ubrouskové motivy co nejviditelnější), a tím vznikne "popraskání". Nános barvy nesmí být příliš silný. Čím silnější, tím tlustší prasklinky se dělají a tím je jich také méně. Nepřetíráme také vrchní barvou dvakrát, prasklinky by zmizely. Necháme dobře proschnout (nejlépe přes noc) a můžeme dále polepit ubrousky.
Tipy pro práci s ubrousky Ubrousková technika III
  Z ubrousku vždy používáme jen nejvrchnější, barevnou vrstvu. Jinak bude obrázek moc silný, neprůsvitný, nebude na předmětu držet a nebude vypadat tak efektně.
  Nejde vám oddělit vrchní vrstva ubrousku? Zkuste na spodní, bílé vrstvy nalepit kousek izolepy a odtrhnout je.
  Opakování matka moudrosti: Budeme-li zdobit popraskaný povrch ubrousky, je nutné, aby spodní barva byla tmavá a vrchní světlá. Ubrousek je totiž tenký a podklad jím prosvítá. Aby byl motiv vůbec rozeznatelný, povrch předmětu musí být světlý. Při použití krakelovacího laku a správných barev (dole tmavá, nahoře světlá) ubrousek vypadá, jako by také byl popraskaný.
  Dekorované květináče, do kterých chceme zasadit květiny, je nutné na závěr dokonale přelakovat, jinak terakota natáhne vodu a ničí nátěr i dekoraci. Vrstva barvy se pak na květináči vzdouvá - tvoří bublinky, praská a loupe se.
Nahoru

Ubrousková technika na textil

Potřebujeme speciální lepidlo pro textilní decoupage, které se vetšinou fixuje zažehlením. Je-li to potřeba, textil nejprve vypereme a vyžehlíme, aby se nám s ním dobře pracovalo. Ubrousková technika na textil Látku v místě, kde chceme mít obrázek, potřeme lepidlem na textil; vybraný motiv z ubrousku přitiskneme na vlhkou látku. Pak motiv znovu natřeme lepidlem na textil, nebojíme se přetahovat na látku. Ozdobu na zcela suché látce pak fixujeme několik minut zažehlováním přes tenkou tkaninu nebo pečicí papír na lícové straně při teplotě určené pro bavlnu.
Tvar a velikost vybíráme dle potřeby; ploché štětce jsou vhodné pro nanášení větších barevných ploch, kulaté udrží méně barvy a jsou vhodné spíš pro "kresbu". Více o štětcích
Zvolená látka může být i tmavá - zvýraznění decoupage pak můžeme docílit dvěma způsoby. Buď na místě plánované decoupage natřeme speciálními barvami pro daný materiál světlejší podklad nebo můžeme použít nejen vrchní vrstvu ubrousku, ale jeho dvě vrchní vrstvy (nebo ubrousek celý, potom je potřeba silnější vrstva lepidla). Obzvláště v případě textilu se nevyužívá průhlednosti decoupage.

Tipy pro práci s textilem
  Dejte si pozor, aby byl motiv zcela přilepený na tkaninu, zejména okraje.
  Použijte při lepení spíše plastovou podložku, lepidlo prosakuje.
  Perte jen ručně, neždímejte.
Nahoru
Ubrousková technika na svíčky

Ubrousková technika při dekoraci svíček

Potřebujeme speciální nehořlavé lepidlo na zdobení svíček. Dá se použít i univerzální lepidlo na decoupage, ale některé druhy na vosku nedrží a při hoření svíček zapáchají.
Svíčku natřeme na určeném místě lepidlem, přiložíme vystřižený motiv z ubrousku, uhladíme, necháme zaschnout. Poté ještě jednou přetřeme. Nahoru

Ubrousková technika na porcelán, keramiku a sklo

Ubrousková technika IV Potřebujeme speciální lepidlo nebo průhlednou barvu podle typu povrchu. Postupy se liší dle zvoleného media např. délkou zasychání a fixace vypalováním.
Předmět před začátkem práce očistíme, umyjeme a osušíme. Na požadované místo naneseme lepidlo/barvu. Vystřižený motiv z ubrousku přiložíme, je-li třeba jemně uhladíme a znovu natřeme. Zejména dobře natřeme okraje. Po zaschnutí fixujeme ozdobu dle návodu na konkrétní barvě, např. vypálením v troubě (kolem 160°C). Ozdobený předmět pak lze opatrně a jen ručně omývat.

Zakrslí králíčci

26. srpna 2010 v 15:57 zvířátka

Všeobecně o zakrslém králíkovi

Zakrslí králíčci jsou oblíbenými domácími mazlíčky vhodnými pro rodiny
s malými dětmi. Jsou to inteligentní a hravá zvířátka, která vyžadují dostatek péče, pohybu a samozřejmě také naší pozornosti. Zdravý králík se dožívá průměrného věku 6 let, často i více. Zakrslí králíci se mohou váhově lišit podle jednotlivých druhů, jejich hmotnost se pohybuje v rozmezí od 1 kg až 2 kilogramů.

Čistokrevný versus nečistokrevný zakrslý králík

Pokud si chceme pořídit zakrslého králíčka a obcházet s ním výstavy, je vhodné pořízení čistokrevného plemene. Koupí čistokrevného plemene se vyvarujeme také toho, že by námi vybraný jedinec příliš vyrostl. Čistokrevní králíci mají v obou uších tetování (datum narození a chovatelskou značku). Nečistokrevní králíci nemají ustálené zbarvení a často u nich dochází k velkým výkyvům - a to jak ve velikosti, tak i v proporcích.

Plemena zakrslých králíků

Plemen zakrslých králíků existuje mnoho. Mezi nejznámější patří Hermelín, zakrslý rex, zakrslý liščí, zakrslý strakáč, zakrslý beran, zakrslý barevný a různí kříženci.

Rady před koupí zakrslého králíka

Než si pořídíme zakrslého králíka, je vhodné položit si následující otázky:

  • Budu mít denně dostatek času na toto zvířátko?
  • Budu mít dostatek peněz na pořízení zakrslého králíčka, klece a ostatního vybavení?
  • Koupím si čistokrevného a nebo nečistokrevného zakrslého králíčka?
  • Pořídím si samce, samici a nebo pár?

Vhodné ubytování pro zakrslého králíka

Zakrslého králíka můžeme chovat ve velkém akváriu (není příliš vhodné) a nebo dostatečně velké kleci, kde se bude moci bez problémů natáhnout a kde umístíme vše, co denně ke svému životu potřebuje - tedy napáječku s vodou,větší keramickou  misku s krmivem a domeček ze dřeva, aby měl králík kde spát a v případě ohrožení se také ukrýt. S výběrem vhodné klece nám poradí v každém větším zverimexu.

Pravidelný pohyb je základem

Při koupi zakrslého králíčka musíme počítat s tím, že bude potřebovat pravidelný pohyb. Je vhodné jej několikrát za den pustit do předem připraveného výběhu (doma a nebo na zahradě), aby se mohl proběhnout. V dosahu nesmí být elektrické vedení, cennosti ani jiné předměty, které by mohl rozkousat. Na jaře a v létě můžeme králíčka venčit stejně jako psa. Ve zverimexu lze zakoupit speciální popruhy a vodítko pro jeho venčení.

Zakrslý králík a strava

Hlavní složkou králičí potravy by mělo být zejména seno (nejlépe čerstvé). Seno obohatíme směsí obilovin (ovesné vločky, pšeničné vločky, ječmen, pšenice, lisovaná vojtěška granule, kukuřičný šrot), ovšem pouze v omezené míře, protože obiloviny jsou vydatné a způsobují králíkům při nadměrné konzumaci zažívací potíže. Denně doplníme stravu našeho mazlíčka o čerstvou trávu, listy pampelišek, mrkev a kedluben. Vhodný je také čerstvý jitrocel, lebeda, merlík, podběl, divoké maliny, jahody, ostružiny. Při krmení bychom se měli vyhnout zelí a kapustě, ty totiž zakrslé králíčky silně nadýmají. Nesmíme zapomenout na 
pitný režim - misku s vodou musí mít neustále k dispozici. Vhodná je napáječka, které nehrozí znečištění a navíc ji králík nemůže převrhnout.

Péče o srst zakrslého králíčka

V období línání, které může trvat i několik měsíců, je vhodné srst zakrslých králíků kartáčovat měkkým kartáčem nebo rukavicí s gumovými hroty. Dlouhosrstá plemena mají sklon k zacuchávání, je proto je vhodné použít kartáč se zahnutými kovovými zuby. Pravidelné kartáčování zlepšuje prokrvení a napomáhá růstu nové srsti.

Nejošklivější zvířata světa – 1.díl

26. srpna 2010 v 15:50 zvířátka

Lemur ksukol ocasatý zvaný Aje aje

Lemur Ksukol ocasatý (Daubentonia madagascariensis) je vzácná samotářská poloopice žijící na ostrově Madagaskar. Domorodci tuto největší ze všech nočních poloopic nazývají také Aje aje. Žije v hustých bambusových lesích a ozývá se silným chrochtáním. Šplhá obratně po stromech, umí lézt i hlavou dolů. Ksukol ocasatý má krátkou plavošedou podsadní srst a dlouhé černé pesíky, velkou hlavu a krátký krk. Jeho uši jsou podobné netopýřím. Kolem malých hnědých očí vynikají ve 
světlém, kolem úst růžovém, obličeji tmavé kruhy. Jeho ocas je mohutný a chlupatý. Dožívá se přibližně 26 let.

Žralok šotek

Žralok šotek (Mitsukurina owstoni), označovaný také jako žralok diblík, žij
e v mořských hlubinách poblíž Japonska. Dorůstá do délky až 4 metrů. Jeho průsvitná kůže má narůžovělou barvu. Typický je dlouhým nevzhledným rypcem, který vypadá, jako kdyby měl tento žralok dvě tlamy. Je poměrně vzácný.



Rypoš lysý

Rypoš lysý (Heterocep
halus glaber) je hlodavec pocházející z Východní Afriky, kde se vyskytuje v sušších částech tropické savany, v Jižní Etiopii, Keni a Somálsku. Má svraštělou kůži, je úplně lysý a vepředu mu z tlamy ční velké nevzhledné

zuby. Má řadu neobvyklých vlastností, jako je například absence receptorů 
bolesti na kůži (ne
cítí žádnou bolest), velmi pomalý etabolismus a nebo vysoká schopnost adaptace v nehostinnémprostředí (žije v podzemí).Rypoš lysý je j
eden ze dvou druhů savců, kteří žijí eusociálně - to znamená, že pouze jedna samice (královna) a 1 až 3 samci plodí potomstvo. Ostatní členové kolonie jsou dělníci. Rypouš je 8 až 10 centimetrů dlouhý a váží okolo 30 gramů. Královna je větší a váží v rozmezí od 50 do 80 gramů.

Činčila

26. srpna 2010 v 15:36 zvířátka

Všeobecně o činčile

Činčila je jihoamerický hlodavec, který se v současnosti vyskytuje ve volné přírodě
jen v některých částech chilských And - zde žije v nadmořské výšce 1500 až 2000 metrů. Řadí se do čeledi činčilovitých (Chinchillidae). Jejich chov se začal rozmáhat v 60. letech, dříve kvůli kožešině, ale postupně se uchytily jako oblíbení domácí mazlíčci. Činčily jsou společenská zvířata , proto je vhodné chovat je v páru. Pro chov se výhradně používá druh činčila vlnatá (Chinchilla lanigera). Dožívá se okolo 22 let.

Jak činčila vypadá?

Svým vzhledem činčila připomíná veverku. Je známa svým dlouhým ocasem, velkýma ušima a výraznýma očima. Zbarvení činčil je velmi pestré - standardní šedá, black velvet, Wilsonova bílá, black ebony, béžová, fialová, modrá, charcoal, blue slate, deutsch violett, albino, recesivní bílá, recesivní béžová, kříženci běžných mutací, atd. Samci v dospělosti váží 400 až 500 gramů, samice 400 až 600 gramů.

Povaha činčily

Činčila je spíše nočním tvorem, který většinu dne prospí. V noci je poměrně hlučná, proto se nedoporučuje ubytovat ji v místnosti, kde se spí. Také není vhodným domácím mazlíčkem pro děti, protože ty jsou zvyklé se s jakýmikoliv zvířaty mazlit, na což činčila není přímo určená. Chcete-li činčilu ochočit, je nutné ji odmalička pouštět z klece. Zpočátku však bývá problém, protože se velmi těžko chytá - rychle běhá, dokáže vyskočit do výšky až jednoho metru.

Ubytování činčily

Činčily chováme v klecích ze dřeva nebo z pletiva, skleněné akvária nejsou vhodné. Minimální rozměry klece by měly být 100 cm na výšku, 90 cm na šířku a 50 cm hloubka. Čím více činčil budeme chovat, tím větší by měla klec být. Do klece umístíme podestýlku (hobliny, dřevité pelety, kukuřičná drť,...), seno, dřevěný domeček na spaní, keramickou misku na granule, napáječku (miska na vodu není vhodná), nádobu na koupací písek, hračky, prolézačky, závěsné seníčky, poličky a nebo větve. Klec čistíme jednou týdně, při velkém znečištění častěji. Písek ke koupání měníme zhruba za stejnou dobu.

Tip:

Do písku přidáváme Fungistop, který zabraňuje tvoření plísní v kožichu činčil.

Kam s klecí?

Klec s činčilou umístíme v místnosti, kde teplota neklesá pod 17°C a kde není vlhko ani průvan. Nejvhodnější je její umístění v klidném, světlejším, odlehlém koutu u zdi, kde bude mít činčila dostatečný klid a přehled.

Vhodná strava pro činčily

Činčily se živí výhradně rostlinnou potravou. Základem stravy je seno, které by mělo být neustále k dispozici. Vhodné jsou také speciální granule pro činčily, které obsahují oves, ječmen, pšenici, otruby, pšeničné klíčky, lněné semínka, sennou moučku, apod. Nevhodná jsou krmiva obsahující olejnatá semena (slunečnice), luštěniny, kukuřici, oříšky nebo uměle obarvené kousky. Olejnatá semena a oříšky v sobě obsahují příliš mnoho tuků, které nejsou činčily schopné dobře zpracovat a zatěžuje to jejich trávicí systém i játra. Všeobecně ovšem mají činčily velmi dobrý metabolismus, potravu rychle stráví a je potřeba ji opět doplnit, aby jejich tělo správně fungovalo. Do jídelníčku činčily nepatří čerstvé pečivo, sušenky, uzeniny a maso, slané pokrmy, čokoláda či mléčné výrobky. Občas můžete svou činčilu potěšit malým pamlskem. Minimální dávka krmiva by se měla pohybovat okolo 30 gramů za den.

Pamlsky dávejte činčilám jen občas

Jako pamlsky můžeme činčile podávat ovesné vločky, sušený chleba nebo rohlíky, sušené kousky ovoce (křížaly, sušené švestky, hrušky, rozinky), větvičky jedlých stromů (třešeň, švestka, jabloň, bříza, vrba, jasan, topol) nebo mladé lístečky. Pamlsky podáváme pouze občasně, nejsou vhodné pro každodenní krmení.

Rozmnožování činčil

Pohlavní život činčil začíná mezi 4. a 8. měsícem života. Říje samičky se objevuje v intervalech 24 až 45 dní, trvá přibližně 3 až 5 dní. Činčily jsou březí přibližně 111 dní, poté porodí 3 až 5 mláďat. Mláďata se rodí chlupatá, vidoucí a plně vyvinutá. Velmi brzy po poroduzačínají běhat a zkoumat klec. Mláďata se mají odstavovat ve věku 6 až 8 týdnů, kdy je jejich hmotnost asi 250 gramů. V tuto dobu jsou už schopné se živit pouze pevnou potravou a mléko nepotřebují. Obvykle činčilí samičky rodí dvakrát do roka.

Pro zajímavost

  • Činčily mají zvláštní srst. Z jedné chlupové cibulky nevyrůstá jeden chlup, ale celý chomáček 60 až 90 jemných vlasů. Proto je srst činčil tak hustá a jemná.
  • Mezí řitním otvorem a "papilou" má činčilí samička takzvanou "říjovou zátku", která má želatinózní konzistenci. Ta se po oplození sama oddělí od těla.
  • Sameček bývá v době říje velmi hlasitý (charakteristické "kuňkání"). Neustále samičku pronásleduje a ocáskem provádí velice zajímavé pohyby.

Fretky

26. srpna 2010 v 15:19 zvířátka
Kdo je vlastně fretka? Kolik stojí chov fretky? Kolik času jí musím věnovat? Je pravda že smrdí? Můžu ji mít i v bytě? Co bude potřebovat? se může ptát plno lidí a pokud to zajímá i vás tady jsou odpovědi:

Kdo je vlastně fretka?


Fretka byla domestikována asi před dvěma tisíci lety z tchoře tmavého. Původně ji lidé využívali k chytání myší, podobně, jako dnes kočku, k lovu králíků nebo k protahování lan dlouhým potrubím. foto: Dnes se fretky chovají jednak jako kožešinová zvířata a jednak jako domácí mazlíčci.

Fretky jsou oblíbenými kamarády pro svou milou a hravou povahu a silnou osobnost, podobnou, jako u kočky. Ačkoliv porozumí tomu, co po nich chcete, vždy se samy rozhodnou, jestli to udělají. Narozdíl od koček zůstávají fretky velmi hravé i v dospělosti. Jsou velmi čistotné a naučí se používat kočičí záchod s pískem. Rády zkoumají vše nové, a i když je nemusíte venčit, přivítají občasné procházky.

Kolik stojí chov fretky?


Každý měsíc budete muset jedné fretce koupit asi jedno pětikilové balení steliva (písku) pro kočky a dostatek jídla. Nejlevnější je suché krmivo pro kočky, kterého jedna fretka sní asi kilo měsíčně, dražší je krmení masem. Tato "měsíční režie" rozhodně neklesne pod 100,- Kč. Také budete muset platit očkování a případně další veterinární péči (několik set ročně). Nemalé náklady jsou spojené s pořízením vybavení pro chov fretky -- tato jednorázová částka může činit i několik tisíc korun, podle toho, jaké bydlení jí pořídíte.

Kolik času jí musím věnovat?


Dvakrát denně musíte fretku nakrmit a vyčistit jí toaletu. Fretka spí 18-20 hodin denně, takže by měla mít alespoň čtyři hodiny denně možnost se proběhnout a pohrát si. Můžete se jí věnovat například 1-2 hodiny ráno a 2-3 hodiny večer. Nevadí jí, když je přes den sama doma, protože zpravidla spí. Nezapomeňte si zajistit hlídání v době dovolené!


Je pravda že smrdí?


Každé zvíře má svůj pach. Fretka udržovaná v čistotě nepáchne o nic víc, než jiné zvíře. Přesto byste měli nejprve navštívit někoho, kdo fretku chová, a přesvědčit se sami. Vnímání pachů je totiž velmi relativní. Někomu fretky odporně páchnou, jinému voní. Jiný je pach tělíčka samce v říji, jiný samice a zvláštní kapitolou jsou pachové žlázky.  Protože od jara 2004 odstraňování pachových žláz zakazuje Zákon na ochranu zvířat proti týrání, je potřeba se s jejich občasným použitím smířit (naštěstí u dospělé fretky jde o výjimečné případy). Pokud vaše dospělá fretka nadbytečně používá tyto chemické zbraně, měli byste se spíš zamyslet nad vzájemným vztahem, protože jde o způsob obrany.

Můžu ji mít i v bytě?


Fretku můžete chovat v bytě stejně, jako kočku nebo psa. Bude lépe ochočená, než kdyby žila ve venkovní voliéře, protože se jí budete moci více věnovat. foto: Většina fretek chovaných na balkónech je tam spíš odložená. Pokud zvolíte tento způsob chovu, promyslete si, zda u vás nebude platit "Sejde z očí, sejde z mysli". Mnoho chovatelů "balkónových fretek" si stěžuje, že jsou kousavé a divoké, ale je to zpravidla vinou jejich nedostatečného zájmu. Pokud si pořídíte fretku, počítejte s tím, že se o ni budete muset starat následujících osm, možná i deset let, a to i v případě stáří nebo nemoci. Než se rozhodnete, zvažte všechna pro i proti a uvědomte si, jakou na sebe berete zodpovědnost.




Co bude potřebovat?


  • klec nebo voliéru (cca 1x1,5 m při výšce 70 cm, nejraději dobře omyvatelnou pokud zvolíte klec, dobře zajistěte dvířka karabinami)
  • pelíšek (asi 30x30 cm, rozhodně prací nebo omyvatelný)
  • záchodek a stelivo, lopatku
  • misky na vodu a jídlo, napáječku
  • přepravní schránku (například pro kočky), případně batůžek
  • potřeby pro hygienu (šampon, ručník, kartáč na srst, kleštičky na drápky, kapky a vatu na čištění uší)
  • postroj a vodítko (nejlepší je samonavíjecí pro kočky)
  • hračky (např. míček s rolničkou)
Pokud si fretku chcete pořídit můžu vám nabídnout ještě nějaké rady, třeba při koupi:

Kupujeme fretku

Nejlepší je koupit mládě fretky přímo od chovatele - můžeme se tak na vlastní oči přesvědčit, zda-li podmínky chovu, krmení, zdravotní péče i hygiena splňují naše očekávání. Zvíře musí vypadat zdravě,mít jasné čisté oči a pěknou srst. Výtoky jsou příznakem začínající nemoci. Mláďata fretek lze pořídit po 8 - 10 týdnech od narození.

Výchova fretky

Nejhorším obdobím je u fretky období puberty, kdy nás jen málokdy poslechne a spíše dělá naschvály. Výhodou je, že pokud se majitel fretce opravdu věnuje, může docílit toho, že fretka jej bude poslouchat jako pes. Dobře vychovaná fretka nepoužívá ani své pachové žlázy.

Ideální bydlení

Ideálním bydlením pro fretky jsou větší klece, ve kterých by neměla být podestýlka. Velmi oblíbené jsou patrové voliéry. Do klece umístíme keramické mističky na krmení a vodu. Nesmíme zapomenout na umístění "kočičího záchodu". Vhodný je rohový, trojhranný záchod ve kterém je kočkoli. Z hraček mají fretky nejraději různé roury, kterými mohou prolézat. Fretky mají velice citlivé dýchací cesty, je proto nutné zabránit tvorbě prachu.

Venčení fretky

Pokud chceme jít se svou fretkou na procházku, neměli bychom ji zapomenout nasadit kožené kšírky, které jsou určeny speciálně pro ně. Svého mazlíčka tak budete mít i venku neustále pod kontrolou. Fretku nevenčete, pokud je venku zima, sníha nebo pokud venku prší.

Strava pro fretky

Fretky krmíme zejména speciálními granulemi určenými přímo pro ně. Jejich

jídelníček můžeme obohatit o kousek čerstvého masa (vepřové maso není příliš vhodné, je příliš tučné a může obsahovat zárodky Aujezského choroby), ovoce či zeleniny. Pozor - fretky n
ekrmíme ničím sladkým (ani piškoty)! Snažíme se fretce dopřát pestrou a proměnlivou potravu.Fretky mají rády stále plnou misku.

Máte ještě nějaké otázky? nebo se vám článek líbil? zatechte komentář na otázky se pokusim odpovědět já i můj freťák Timýk.

Nejoblíbenější zvířata

26. srpna 2010 v 14:51 zvířátka
Na světě je tolik známých, ale i neznámých druhů zvířat, a já bych se chtěla zeptat jaké zvíře se nejvíc líbí vám napište mi do komentíků. Je to pes či kočka? Nebo úplně jiné. Výběr je velký.